Povídáte si třeba s kamarádem o tom, že si plánujete pořídit novou helmu na kolo, víte jistě, že jste nic podobného nehledali na internetu, dokonce jste o tom před tím ani neuvažovali, protože vlastně až tenhle rozhovor s kamarádem byl impulsem k tomu, abyste si vzpomněli, že vás vlastně kdysi bavilo jezdit na kole a že vlastně nevíte, kde je vaše stará helma a že si tedy budete muset pořídit novou. A už za pár hodin se vám v počítači, nebo telefonu objeví reklama na helmu na kolo. Je to důkaz, že nás chytré telefony odposlouchávají?
Na otázku se v minulosti pokoušelo odpovědět několik studií. Nejznámější je asi pokus Northeastern University Massachusetts z roku 2017. Výzkumníci analyzovali více než 17 000 aplikací v systému Android. Automatický testovací program sledoval aplikace po dobu několika měsíců a neprokázal se ani jeden případ odesílání nahrávek, nebo spouštění mikrofonu bez vědomí uživatele. U 9000 aplikací ale bylo zaznamenáno vytváření a odesílání snímků obrazovky, což se jeví se z hlediska bezpečnosti jako mnohem znepokojivější, než teorie o možném odposlouchávání.
Z trochu jiného úhlu se na problém podívali Ken Munro a David Lodge ze společnosti Pen Test Partners. Zajímala je technická proveditelnost. Podařilo se jim vytvořit aplikaci pro Android, která aktivovala mikrofon a odesílala nahranou konverzaci na jejich server. Na vytvoření takového systému potřebovali několik dní a použili běžně dostupné funkcionality Androidu. Během pokusu nebyla zaznamenána nijak dramaticky zvýšená spotřeba baterie, nebo nápadně velké přenosy dat.
Technická proveditelnost je tedy poměrně snadná. Jak Google tak Apple nicméně odmítli možnost, že by shromažďovali nahrávky z aplikací a používali je k zacílení reklam a ujistili, že aplikace, o které by se zjistilo, že něco podobného umožňuje by byla stažena z jejich obchodů.
Průměrný uživatel je denně vystaven stovkám až tisícům reklam; různé zdroje uvádějí různé údaje. Naprostou většinu z nich neregistrujeme, nebo vám neutkví v paměti. Pokud se ale setkáme s něčím, o čem jsme v nedávné minulosti mluvili, nebo o to projevili zájem, upoutá to naši pozornost.
Pravděpodobnost toho, že se něco takového stane je ještě zvýšená tím, že naprostá většina reklamy je nějakým způsobem cílená. To neznamená, že Google vyrábí reklamy osobně pro nás na základě toho, co si odposlechl, stačí že nás zařadí do seznamu uživatelů s podobnými zájmy na základě našich předchozích (někdy i zdánlivě nesouvisejících) vyhledávání.
Svou roli hraje také konfirmační zkreslení. Máme tendenci výrazněji vnímat fakta, která podporují naši teorii, než ta, která ji vyvracejí. Což nutně neznamená, že bychom museli být zarytými zastánci konspiračních teorií. Úplně stačí celkem přirozená nechuť uvěřit tomu, že naše skrytá (nákupní) přání dokáže s jistou mírou pravděpodobnosti odhalit celkem jednoduchý algoritmus.
Zdroje: North Eastern University, BBC